Dnes je Sobota 18 listopad 2017, svátek má Romana

Zničení lidstva - 1. kapitola

Vyternová Kateřina - 18 let, 27.02.2008, rubrika: Volná tvorba
V mlhavém chladném počasí čekali lidé na nádraží. Byl teprve konec července, a přesto se lidé už zahalovali do teplých kabátů. Mezi čekajícími na vlak stály i dvě postavy v dlouhých pláštích. Působily tak nějak záhadně mezi ostatními lidmi.

Na nádraží konečně přijel vlak a ospalí lidé se probudili ze své nečinnosti a začali se netrpělivě přesouvat se svými zavazadly do vlaku.

„Tak tedy sbohem,“ řekla žena ve fialovém plášti svému společníkovi.

„Opravdu tu nechceš zůstat? Alespoň kvůli mně? Kvůli nám…,“ ptal se jí muž prosebně.

„Ne, musím jít, sbohem,“ odpověděla, spěšně popadla svůj batoh a utíkala do otevřených dveří vlaku.

„Leilo,“ hlasitě vydechl a se smutkem v očích ji pozoroval okny vlaku, jak si vybírá místo k sezení.

Leila usedla a položila si svůj objemný batoh k nohám. „Konečně,“ šeptla a ponořila se pohodlně do své sedačky. Cítila neskutečnou únavu z toho každodenního života, a přesto se teď nedokázala uklidnit natolik, aby si odpočinula. V hlavě se jí honilo mnoho vzpomínek a starostí. S velkou námahou se jí podařilo vyčistit svou mysl. A v tomto stavu se vznesla asi pět centimetrů nad sedadlo.

Kdyby ji někdo z cestujících pozoroval, určitě by jí nepokládal za normální lidskou bytost. Měla až neskutečně bledou tvář lemovanou zářivými, zrzavými vlasy, a navíc se zavřenýma očima levitovala nad sedadlem!

Po pěti minutách toho nechala. Rozhlédla se kolem sebe, zda ji někdo náhodou nezahlédl. Ne, její obava se nepotvrdila. Každý z nich byl zabrán do svých myšlenek. V tu ránu jí zapípal mobil, který právě přijal novou zprávu. Vyndala přístroj z batohu, a už četla zprávu. Byla od její dlouholeté kamarádky. Ta SMS zněla asi takto: Kam se řítíš? Kdo teď bude zachraňovat svět?“ Jen dvě věty. Nic víc.

Vzpomněla si, jak jí tahle kamarádka na základce vykládala jakési fantastické představy o tom, jak funguje magie. Dlouhé roky ji vůbec nebrala vážně, ale ona ve svém vyprávění nadále pokračovala – a to tak dlouho, až ji přesvědčila. Na střední škole v posledním ročníku začala Leila konečně chápat to, čemu se říká magie.

Tváří se jí teď mihl stín. Před maturitou to totiž přišlo - to, co by lidé nazvali počínajícím koncem světa. Apokalypsou.

Ne, nechtěla teď na to myslet. Zatřásla hlavou, aby setřásla ty hrůzné vzpomínky.

„Je to pryč. Je to pryč…“ opakovala si dost nahlas, aby ji slyšel její soused. Ten však naštěstí spal.

Nepřišla úplná apokalypsa. Tomu se lidem, kteří jsou jako ona a její kamarádka, podařilo zabránit. I ony se pustily do toho velkého boje. Leile to připadalo neuvěřitelné, že i ona sama mohla bojovat, i když toho tehdy ještě mnoho neuměla a se vší tou magií se setkávala vlastně poprvé.
Marika jí tehdy říkala: „Ty už ses s tím darem narodila. Ty se nemusíš nic dlouho učit. Stačí, když budeš chtít to umět.“

Asi měla pravdu. Ale na Leilu to tehdy bylo přece jen trošku brzy. Zhluboka se nadechla, a pak zas pomalu vydechla. Potřebovala uklidnit nervy. Uklízela mobil zpět do kapsy batohu, když v tom narazila rukou na jakýsi pevný papír. Vytáhla ho. Byla to fotka jejího bývalého přítele.

Kdyby jen věděl, co za poslední půlrok prožila, nevěřil by. Musela pryč… On by to nikdy nepochopil.

Vlak se neúprosně řítil kupředu vstříc novým krajům a nádražím a ona doufala, že konečně najde svůj dávno ztracený klid.

Vzpomněla si na duše těch mrtvých, co bloudí po zemi, protože ony svůj klid nikdy nenašly. Je jich neuvěřitelně mnoho! Ne, ona nesmí dopadnout stejně.

V duchu se zasmála svým nápadům. Proč najednou přemýšlí o tom, co ji čeká po smrti? Ona přece neumírá. Vždyť jenom odjíždí ze svého domovského kraje… Do neznáma. Jako se vydávají duše po smrti tam, kde předtím nejspíš nikdy nebyly. Nebo si to alespoň nepamatují. Dá se tedy říct, že opuštění vlastního domova je jako smrt?

„Asi ano,“ zašeptala a sklonila hlavu. Z očí jí začaly téct slzy… Neví, jestli jí jinde bude lépe, stejně jako neví, kam odcházejí duše po smrti, jestliže dosáhly míru.

Vlak se zastavil a stačilo jen pár vteřin na to, aby si uvědomila, že už musí vystoupit.

Slunce jasně zářilo na téměř opuštěné nádraží. Kolem byla trávou zarostlá pole. Ptáci vesele povykovali. A vůbec to tu vypadalo veseleji než město, které před chvílí opustila.

Přesto se Leila necítila právě nejlépe. Měla tušení, že ať už se hne kamkoli, její problémy ji vždycky doženou.

Kolem kolejí se proháněli dva kluci. Pořád na sebe něco povykovali a rozjařeně se smáli. Tu do ní jeden omylem vrazil. Kluk vzhlédl k jejímu obličeji a chtěl se omluvit. Ona mu klidně pohlédla do očí a lehce se usmála.

V tu ránu se klukovi strachem rozšířily zorničky. Zarazil se a omluvu už ze sebe nevysoukal. Po pár vteřinách se obrátil a běžel za svým kamarádem.

Leila to nechápala. Malí kluci se jí bojí. Bolestně si přitom vzpomněla, že se jí něco takového nestalo poprvé.

Málokdo jí teď byl schopen hledět do očí déle než pár vteřin. Že by to bylo tím, co prožila? Nebo tím, co se z ní stalo?

Teď ovládala tu moc, kterou každý v malé či velké míře vlastní, i když o tom neví nebo tomu nevěří.

Ačkoli… Co by se stalo, kdyby se umění magie stalo běžně užívanou schopností všech? A kdo ví, co by se stalo, kdyby takovou moc ovládali i šílení psychopati, masoví vrazi a vůbec: zločinci? Jak by se proti takovým lidem dalo bojovat? Jak by je kdo mohl zkrotit, kdyby náhodou vládli větší magickou silou? Kdyby magický potenciál dobrých lidí nestačil na přemožení toho všemocného zla?

Leila pochybovala, že oni zasvěcení magici ví o všech možnostech využití této síly. Pokaždé, když přijímala novou energii, pociťovala z toho, co všechno by se s ní určitě dalo ještě podniknout, takové zvláštní mrazení v zádech. Celou svou bytostí cítila, že tato energie je nesmírná.

„Je příliš velkým soustem pro člověka ovládnout tuto sílu natolik, aby s ní mohl nakládat prakticky neomezeně. Vždyť právě tato energie hýbe celým vesmírem!“ zašeptala počítajíce, že jí nikdo neuslyší.

Ba právě přicházela k jakémusi penzionu s bohatou zahradou. Vypadal spíš jako honosná vila nějaké bohaté rodiny než jako penzion…

To zpoza keřů vystoupil nějaký muž, až se Leila polekala.

„Dobrý den, chtěla jste něco?“ zeptal se. Leila mlčela a střežila se toho mu jen kratičce pohlednout přímo do očí. Nechtěla, aby se jí polekal člověk, od kterého bude potřebovat pomoci.

„Slyšel jsem vás něco povídat,“ pokračoval netrpělivě, když Leila stále neodpovídala.

„Dobrý den,“ odpovídala překotně Leila: „Já sháním ubytování.“

„Tak to jste na správné adrese. Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Václav Koudel a jsem majitelem tohohle penzionu,“ zasmál se muž a bylo vidět, že se mu ulevilo.

„Jistě si zde vyberete nějaký pokojíček. Máme pokoje s vlastním sociálním zařízením… Všechny mají dokonce i vlastní kuchyňský koutek,“ povídal, ale s každým dalším slovem bylo cítit jeho znepokojení. Jistě nebyl zvyklý mluvit s klientem, který na něj ani nepohlédne.

Leila totiž celu dobu hleděla do země a sem tam přikývla v odpověď. Nechtěla mu poskytnout pohled do jejích očí, aby se nezalekl stejně jako ten kluk na nádraží.

Ale jak se zdálo, ani tohle nebylo příliš dobrým nápadem. Lidé jsou přece jen zvyklí se jeden na druhého koukat, když spolu mluví…

„Ano, jeden pokoj bych brala,“ odpověděla Leila a modulací hlasu se ho snažila uklidnit.

„A na jak dlouho se zde hodláte zdržet? Jen na pár dní, na týden…“ ptal se, ale v jeho hlase bylo stále slyšet to silné znepokojení z její osoby.

„Asi na měsíc,“ odpověděla Leila váhavě.

Nevěděla kolik času bude potřebovat k zotavení ze všech těch šoků posledních měsíců. Cítila úžas toho muže.

„Tož pojďte se mnou dovnitř vyřídit nějaké náležitosti,“ řekl po dlouhé odmlce.

Vydala se s ním tedy do domu. V duchu se ptala, co jí tento pobyt přinese? Tušila, že se zdejšími lidmi moc nevyjde, pokud se jim nebude dívat do očí. Bude pak mezi nimi neustále vládnout napětí. A ona přece jen potřebuje klidný pobyt. Ale jestliže se jim začne dívat do očí a oni budou hledět do těch jejích, začnou se jí bát a to ona taky nepotřebovala.

„Tož jsem se dostala do slepé uličky,“ povzdechla si, když stoupala po schodech do svého pokoje.

„Co prosím?“ zvolal za ní pan Koudel, který ji zaslechl mluvit.

Ale ona radši dělala, že neslyší a rychle zalezla do pokoje s úmyslem jít co nejdříve spát. Ulevilo se jí, když viděla velkou manželskou postel čistě povlečenou. Už byla unavená.

To vyřizování pokoje vůbec nebylo jednoduché za situace, ve které se nacházela.
Pobyt zaplatila pro jistotu celý předem, aby se do budoucna vyhnula další nepříjemné komunikaci s majitelem, který jí teď musí podezřívat kdo ví z čeho.

Náhle se Leila svalila na postel v bezvědomí.

„Tak jsme ji konečně dostali, čarodějnici,“ zašeptal mladík temně. A v očích se mu vítězoslavně zablesklo. Rty se mu zkřivily do jakéhosi úsměvu, který vypadal děsivě na jeho bledé tváři lemované uhlově tmavými vlasy. Celou jeho postavu zahaloval až ke kotníkům černý plášť. Už na první pohled bylo vidět, že se nejedná o dobrého člověka.

„Tos neměl dělat, takhle ne,“ zlobil se rudovlasý mladík v bundě barvy jakéhosi nazelenalého citronu.

„No to jste tedy neměli. Tady vůbec nemáte co pohledávat,“ ozval se hlas majitele za dveřmi pokoje.

Ten druhý mladík opatrně vykoukl ze dveří, za kterými čekal pan Koudel se dvěma strážci zákona.

„Tak vylezte pánové s rukama nad hlavou,“ řekl jeden policista ocelově pevným hlasem, ze kterého čišela autorita této osoby.

Sotva mladíky odvedla policie, dal se pan Koudel do kříšení Leily, která se stále ještě neprobrala.

Leila se po několika hodinách konečně dostala k sobě. Ležela na posteli přikrytá vlněnou dečkou. Na čele měla položený mokrý studený kus látky. Moc dobře věděla, co se stalo.
I ve velkém „bezvědomí“ stále ještě slyšela hlasy zvenčí a mohla si dát dohromady všechno, co se dělo. A nebyla z toho zrovna dvakrát klidná.

„Policie ty lumpy nemůže zastavit,“ povzdechla si a posadila se. V tu chvíli někdo zaklepal na dveře.

„Tak vy už jste se probudila. Cítíte se dobře?“ optal se starostlivě majitel, sotva vstoupil do místnosti.

„Cítím se dobře, děkuji. Jen nechápu, proč jste mě zachránil,“ řekla Leila a nemohla skrýt svou zvědavost.

„Chránil jsem svůj penzion. Ti lotři se mi nezdáli, a tak jsem na ně pro jistotu zavolal policii,“ řekl pan Koudel, a přitom na ni vesele mrknul. Pak beze slova odešel.

Leila pochopila, co tím myslel a usmála se pro sebe.

„Jsou tu dobří lidé,“ zašeptala s uspokojením a šla si dát koupel.


Počet hlasů: 9085, aktuální průměr: 2.5337
Ohodnoť tento článek (známkování jako ve škole) : 1. 2. 3. 4. 5.

Ostatní články autora :

Toto je jediný článek autora.
Počet názorů: 0 Přidat názor Zobrazit vybrané