Dnes je Pátek 22 září 2017, svátek má Darina

Don Juan

Šuleková Kristýna - 16 let, 05.06.2008, rubrika: Kritiky a recenze
Divák, toužebně očekávající klasického Moliérova Dona Juana s dějovými peripetiemi bezpečně zasazenými v kulisách jeho domovského sedmnáctého století, pocítí nejspíš při prvním pohledu na scénu menší šok spojený s neblahým tušením.

Na křiklavě růžové podlaze trůní lampy pouličního osvětlení - nikoliv dobové, nýbrž dnešní, sídlištní. Chladné a neosobně minimalistické aranžmá jeviště dává halasně najevo, že tady žije extravagantní postmoderna, od níž se dá čekat vše nečekané.
Jaký je ústřední hrdina, který patří do tohoto ultramoderního prostoru barvy jahodového pyré? M. Donutil tu nehraje hédonistu a svůdce, ale především egoistického narcise opájejícího se vlastní mocí, manipulátora , bezvěrce, kterému není nic svaté. Postrádá vášeň a láska přenechala místo ryzí sebelásce. Jenže tomuto Donu Juanovi se nedostává charismatu a přitažlivosti, není na něm nic, co by jej činilo svůdným- pod vrstvou bílého pudru, v kostýmech hravě překonávajících krkolomné podivnosti jeviště vypadá jako uprchlík z ústavu pro duševně choré.
Role je to nelehká především protože sám hlavní hrdina je vždy jen herec komedie,
kterou si pro své okolí přichystal. Hrát Dona Juana tedy nutně znamená "hrát na druhou", což může velmi lehce sklouznout k přehrávání. A právě tato hrozba se vyplnila, ale nevinila bych toho jednoznačně představitele - scénář totiž upírá herci možnost opravdu zajímavé konfrontace s ostatními postavami a herci tedy nezbývá nic, na čem by svou roli vystavěl.
Velmi výraznou složkou představení jsou i krátká muzikálová vystoupení hlavních
postav většinou ležérní barové atmosféry, jejichž autorem je Miloš Orson Štědroň. Tuto zpěvnou vsuvku absolvuje každá z postav a nutno podotknout, že jejich text má zřídka byť jen volnou souvislost s dějem a ani po hudební stránce se nekoná žádná zvláštní originalita.
Mohla bych se dále rozepsat o rozmanitých bizarnostech, jimiž se hra uchází o zájem
publika, ale jelikož bych připravila potenciální diváky o překvapení, zmíním jen pár
okamžiků, jenž ilustrují taktiku zvolenou pro jitření pozornosti. Tedy například sok Dona Juana se vydává pomstít svou sestru Elvíru, jež skončila po krátké romanci opuštěná se zlomeným srdcem. Tento mstitel se na scéně zjeví v plášti, jaký mívají komiksoví superhrdinové s maskou přes obličej a lá Batman. Pokud má tento výstřelek hlubší souvislost se zápletkou nebo jiný význam, nevím ani, jestli bych jej chtěla znát. Dalším takovým momentem je scéna, kdy Sganarel zvrací pohoršením při monologu svého pána. To je myslím doslovnost zcela zbytečná.
Hra coby celek mi připadala především jako zmar veškerého potenciálu Moliérova
brilantního díla. Text osekaný víc než na kost upírá v určitých momentech divákovi
neseznámenému s dějem možnost jakkoliv sledovat vyprávění. Představení nemá vnitřní soudržnost a nešťastně se rozpadá na jakési epizody, tu více tu méně spolu související.
Don Juan coby postava zanikl a je pouhým prototypem, neživotnou obětí manýristické režie, jež svým křiklavě šantánovým prostředím ani nedovoluje rozehrát jemnější charakterovou studii.
Jenže se jedná právě o ten typ představení, jež nemohu jen tak šmahem zatratit, spíš mám chuť kavárensky je prodebatovat s některým z jeho příznivců. S někým, pro koho je tento odvážný, nejednoznačný kus "jeho šálkem čaje".
Nebo spíše chutným mochomůrkovým shakem? Ale nešť, ať už holdujete jakýmkoliv nápojům, tenhle třeba osvěží zrovna vás. Minimálně si utvoříte jedinečný názor na (v dobrém i špatném slova smyslu) jedinečně extravagantní představení.


Počet hlasů: 7953, aktuální průměr: 2.5478
Ohodnoť tento článek (známkování jako ve škole) : 1. 2. 3. 4. 5.

Ostatní články autora :

Toto je jediný článek autora.
Počet názorů: 0 Přidat názor Zobrazit vybrané