Dnes je Sobota 18 listopad 2017, svátek má Romana

Galerie chameleónů a pavoučí síť

Komberec Filip - 21 let, 02.07.2008, rubrika: Kritiky a recenze
Spoluautorka: Bára Novosadová (18 let)
Šarmantní recepční v podání Františka Němce nás vřele vítá v hotelu „Pavouk“, který již s geometrickou přesností rozpředl své pavučiny a nyní zpovzdálí pozoruje svou bezmocnou oběť. Oběť, která se při marných pokusech o osvobození zamotává čím dál víc do vláken sebeklamu a lži.

Nikdo už neví, kdy a kdo ten obludný kolos uvedl do chodu: sledujeme šarádu moci, slepou vůli k moci utrženou ze řetězu jakýchkoliv původních přesvědčení (z manifestů a programových příruček zbyla jen vykřikovaná hesla bez obsahu a souvislostí). Zbývá jen to jediné: moc a přetahování se o ni. Síť tajných agentů, udavačů a strážců „pořádku“ a nedozírný moloch, na němž hřadují papaláši, kterým běží o to jakýmkoliv způsobem zachránit si své bezpečné a vyhřáté místečko na slunci. Už nejde o bipolaritu mezi Západem a Východem, o dobro nebo zlo, jde o otázku samotného bytí člověka a jeho základní práva, důstojnost. Je nasnadě, že „velkým hráčům“ mohou posloužit jako štvaná zvěř v šachové partii bez pravidel zejména mladí naivkové a kavárenští tlachalové pletoucí si pojmy a zaměňující zanícení svého mládí žít pro nějakou velkou myšlenku za cokoliv, co se jí byť jen vzdáleně podobá. Jak má uniknout mladý umělec, když zrovna nalézá svou první příležitost zviditelnit se na mezinárodní soutěži? Navíc hudbou, jež zjevně ne příliš oslňuje svou originalitou. Její hodnota spočívá ve způsobu, kterak exponovat, že se v komunistických kruzích žije lépe a radostněji (zachovat si patinu navenek), že za absurdní „železnou oponou“ je skutečně onen vysněný ráj. Jen více takových hloupoučkých mladíků, kteří stále věří, že si mohou být všichni rovni, ze své vlastní vůle si klidně budou říkat SOUDRUHU, připijí na čest práce a vyzbrojí se červeným šátkem pyšně (ač nevinně) ovinutým okolo paže. Hned od úvodu (a v průběhu hry s čím dál patrnějších náznaků) je jasné, že jde o paradigma klasické antické tragédie. Ať šlápne Wolfgang Mazort kamkoliv – jak ve svých láskách, tak ve svém poslání – nejprve je zneužit jako ideologický symbol a i nadále každé jeho „rozhodnutí“ postrádá opravdovost a prožitek; a proto svůj dále nesnesitelný, absurdní a bezvýchodný život zakončuje sebevraždou v automobilu.
Příběh hudebního skladatele a dirigenta Mazorta (Jan Dolanský) nese nápadně shodné znaky s vlastním životem autorovým (Pavel Kohout). Originál nese název „Eine Kleine Machtmusik“, představení je provedeno v režii Michala Dočekala a na scéně Stavovského divadla – na místě, kde W. A. Mozart prožil několik slavných mezníků své kariéry (připomeňme uvedení opusů Don Giovanni a Figarova svatba). Proti skladbě „Serenáda G Dur“ známé jako „Malá noční hudba“ – „Eine kleine Nachtmusik“, zašlého věku klasicismu, stavovské společnosti napudrovaných nóbl pánů a paniček s vyčesanými bílými parukami, staví Pavel Kohout bez milosti „člověka dneška“: Mazorta – mladíka s jistým nadáním, ctižádostivého, jen nevědoucího kudy kam. Kamkoliv vkročí, tam naráží na šalbu a mam, před jeho žíznivým duchem ustupují fata morgány jeho představ, všude je zneužíván a sám nakonec začne být vypočítavý. Výsledkem je veliká fraška manipulace od desíti k pěti, z níž Mazort vychází jako dokonalý idiot, nedosáhnuv žádného vítězství, ačkoliv ke sklonku života nachází dobré postavení diplomata v nově ustavených společenských poměrech po pádu „železné opony“. Mazort jakoby zázrakem vítězí v hudební soutěži v NDR (ano takové zázraky se vážně dějí – tajemstvím je získání většiny poroty na svou stranu tučným úplatkem od „kanibalů“, kteří si na Mazorta již brousí zuby). Navíc potkává krásnou soudružku, kvůli jejímuž rudému karafiátu zapomíná na svou lásku. Ona na něj však nikoli, zatímco nanovo zamilovaný Mazort prožívá naplno své nejúspěšnější hudebnické období, po krůčcích buduje svoji kariéru v Berlíně, neúnavně podporován svým domnělým mecenášem Wagnerem – Straussem (ukázka chameleónství par excellence, kdy agent mění jména se stejnou lehkostí jako své převleky), Bibi přijíždí bez pozvání z Rakouska, připravena získat zpět Mazorta i tou největší lží. Bez zaváhání jej můžeme zařadit do galerie ne-hrdinů či antihrdinů ať vzpomeneme namátkou Oblomova, Josefa K. či Škvoreckého deziluzivní Zbabělce. Žádný charakterní hrdina, žádný heroický kult, nýbrž člověk žijící bez ctnosti nebo jen pro ctnosti falešné, kočičí zlato, ochoten ohnout páteř jako by byla z banánu. Mladý člověk, pln nadějí, ohromen velkými slovy a přísliby stejně tak velkých činů se snadno nechá omotat pavučinami vemlouvavého komunismu: jeho touhy po novém, lepším člověku. Vždyť je tak přesvědčivá a lepkavá – zároveň plná jedovatých pavouků (kdokoliv může být udán a odsouzen či beze zbytku vymazán pro „dobro věci“ z dějin, které přeci píší vítězové).
Palčivou ranou na závěr je nedopověděný symbol postavy „Dítěte“, Mazortova syna (ani otcovství však není jisté) a my můžeme jen domýšlet, rozerváni Kohoutovou precizní archeologií mocenských mechanismů druhé půle minulého století, jak se se svým osudem popere: bude se vše opakovat dle vzorce syn třídního nepřítele = ještě větší třídní nepřítel? A tak závěr ponechávám otevřený aforismem z pera J. A. Komenského „Historie má být paměť minulosti, zrcadlo budoucnosti, usměrňovatelka přítomnosti.“


Počet hlasů: 7661, aktuální průměr: 2.5830
Ohodnoť tento článek (známkování jako ve škole) : 1. 2. 3. 4. 5.

Ostatní články autora :

Toto je jediný článek autora.
Počet názorů: 0 Přidat názor Zobrazit vybrané