Dnes je Sobota 18 listopad 2017, svátek má Romana

Nukleární děti

Kašík Martin - 19 let, 23.12.2008, rubrika: Reportáže
Záminka k demonstraci je vždycky vítána. Rakouští „ekologičtí“ aktivisté se chopí sebemenší poruchy naší jaderné elektrárny, díky které zablokují státní hranice. Jak je to s Temelínem doopravdy? Je opravdu tak nebezpečný? Byli jsme se tam podívat.

Podzimní mlha se valí na silnice ze všech stran a řidič autobusu přizpůsobuje jízdu přírodním podmínkám. Není moc vidět, není tudíž překvapivé, že když „jsme na místě,“ nevěříme vlastním očím ani uším. Tam, kde bychom čekali chladící věže, je bílo jako v pohádce o Mrazíkovi. Vcházíme do jediného viditelného stavení v okolí, o němž se posléze dozvídáme, že býval zámečkem. Na zdi visí mnoho certifikátů a diplomů, mezi nímž je jeden, který potvrzuje pravdomluvnost naší průvodkyně paní Zbořilové. Diplom za „šetrnou rekonstrukci s ohledem na nastávající funkci“ se vyjímá na stěně stejně jako diplom za nejvíce lidí na světě zabalených do jedné šály.
Usazujeme se v pohodlném sále pro asi sedmdesát lidi, který na první pohled vypadá jako kinosál, až na stolek pro přednášejícího v přední části sálu. Za ten se ale naše průvodkyně nepostaví. Přivítá nás v Temelíně, pošle nám všem brýle a pustí film. Přece jenom je to kinosál. Plastové brýle si nasazujeme všichni, sál totiž není nijak obyčejný. IMAX v Praze se pyšní tím, že je jediným kinosálem v České republice promítajícím 3D filmy. Temelín nás vyvedl z omylu – sice zde není plátno vysoké jako osm slonů, to ale vůbec nevadí. Utápíme se v křesle a necháváme si vykládat o palivových článcích, jaderném štěpení a nedělitelnosti hmoty. Temelín je zkrátka Temelín, elektrárna postavená ze státních peněz, přinášející nemalé peníze soukromníkům, se může pyšnit nejnovějšími technologiemi.
Následně jsme děleni na menší skupiny, my zůstáváme v sále a vysvětlujeme si podrobněji některé jevy, dozvídáme se, že první blok je odstaven, třetí a čtvrtý se nikdy nepostavil. Dva bloky obsluhuje necelá tisícovka zaměstnanců.
Co na dlouhou dobu zaujme naší pozornost, je mlžná komora. Aby nám paní Zbořilová dokázala, že radiace je i ve vzduchu a tady jí není víc než jinde, vysvětluje, co jednotlivé bílé čáry na černém podkladu znamenají. Ukazuje čáry od záření beta nebo mionů a velké skvrny od záření alfa. Během svého výkladu alespoň pětkrát poukazuje na bezpečnostní opatření v Temelíně s tím, že se tady nemůže nic stát a my nechápeme, proč se rakouští aktivisté nepřijedou podívat. Film byl pro ně dabován do německého jazyka.
Ve zbývajících patnácti minutách máme čas si prohlédnout „expozice,“ ze kterých by se mohlo leckteré české muzeum poučit. Spousta interaktivních exponátů, zapojujících návštěvníky minimálně tak, že musí zmáčknout tlačítko, aby se stroj či exponát rozjel. Vše je logicky pospojováno podle okruhů, nechybí ani okruh JETemelín, který poukazuje opět na bezpečnost. Říká, že typ reaktoru je naprosto odlišný od toho Černobylského. Stíháme ještě fyzikální kvíz, který nám radí, abychom něco vymysleli, ale my již musíme na prohlídku.
První půlce výpravy již končí vyměřený čas, nasazujeme tudíž bílé stavbařské helmy a jdeme ke vchodu. Vchod je dost široký, vypadá jako vstup do velkého metra, jenže tam se dají, byť s jistými fyzickými dispozicemi, turnikety přelézt. Tady jsou turnikety vysoké dva metry, my si s sebou nesmíme vzít dál ani telefon, ani fotoaparát, co nejméně klíčů a žádné drobné. Jediný povinný je občanský průkaz. Ten je pečlivě kontrolován podle seznamu, který jsme dávali před týdnem. Nic se neponechává náhodě, nikdo nesmí proklouznout bez oprávnění dovnitř. Nikdo se dovnitř nedostane bez svého průvodce. Jeden ze skupiny osmi lidí podstupuje namátkovou dechovou zkoušku. Ptáme se, jestli už někdo chtěl přijít opilý. „Ano, jednou se to stalo. Paradoxně to byl náš zaměstnanec.“ Dovnitř přes turnikety se nedostal.
Chladící věže vidíme zblízka poměrně ostře. Jejich úctyhodných sto padesát pět metrů dosahuje na pokraj mlhového oblaku. Každé dvě chladící věže patří k jednomu generátoru. „Zrovna teď věž neběží, protože je první blok odstaven, běží jen zadní dvě,“ pokračujeme ve výkladu a nás mrzí, že se dozadu nedostaneme. Co naplat, doufáme, že generátor bude stát za to. Na druhou stranu i vypnutá věž stačí k názorné demonstraci podstaty chlazení – dva obrovské bazény se na vzduchu ochlazují z pětatřiceti na asi dvacet stupňů Celsia a voda se vrací zpět do oběhu.
Návštěva generátorové komory nás všechny nadchla. Hala plná pro mě pohledných kusů pevného železa slitin vytváří neuvěřitelný hluk. Někteří si ucpávky v uších nechávají, jiní chtějí slyšet zvuk dodávající do naší rozvodné sítě tisíc megawatt. Nikdo se okolo generátoru nepohybuje, ani my se nedostaneme do jeho blízkosti. Když ale procházíme podlažím, na kterém se generátor nachází, i přes tloušťku betonu, která přesahuje půldruhého metru, cítíme vibrace celého podlaží. Nejsou nijak silné, ale pocítit je lze bez problémů. Věřím ale tomu, že chytří konstruktéři spočítali nosnost betonu s dostatečnou rezervou. Kolik váží generátor nevíme, ale jeřáb uvnitř místnosti s nosností sto padesát tun naznačoval, že úplně lehký nebude.
I když s pochopením, velmi toužíme po fotoaparátu, který zůstal zamčen daleko od nás. Rozumím tomu, že bezpečnost je bezpečnost, ale za fotku by Temelínský kolos opravdu stál. Nikde sice není vidět hřídel, zato je jí všude slyšet. Kdyby vidět byla, stejně bychom jí asi nepoznali, neboť při padesáti otáčkách za sekundu vypadá trochu jinak než v klidovém stavu.
Stejně jako při příchodu, i teď procházíme kontrolou radiace. Ta je tu proto, aby si nikdo nemohl stěžovat, že byl v areálu elektrárny ozářen. Změří se mu radiace při vstupu i výstupu, kdo vyzařuje na vstupu nad hranicí únosnosti, není vpuštěn dovnitř.
Jen malé dítě by si mohlo myslet, že uvidíme palivové články. Ty jsou pečlivě schovány hluboko pod zemí a nikdo s nimi nepřichází do kontaktu, natož pak návštěvníci. Rozhodně si ale nemyslíme, že jsme byli o pořádnou prohlídku ošizeni. Viděli jsme silné stroje běžící ve vysokých obrátkách, které jen tak jinde neuvidíme.
Pro návštěvu elektrárny je třeba asi půlden, včetně infocentra s výkladem a videem, silně se nedoporučuje, vzhledem k nulové toleranci, večer před návštěvou popíjet alkohol, nebo jít krátce před návštěvou na rentgen. Potom se nemusíte dostat dovnitř, a o takový zážitek, jako je burácení jednoho gigawattu, není radno se připravit.


Počet hlasů: 13039, aktuální průměr: 2.7164
Ohodnoť tento článek (známkování jako ve škole) : 1. 2. 3. 4. 5.

Ostatní články autora :

1 ) Nukleární děti
2 ) Nazdar, Národní divadlo!
3 ) Po stopách Motýla
4 ) Ufoun je kamarád
5 ) Poslední zimní deprese
6 ) David a Goliáš aneb Pepička to zařídí
Počet názorů: 0 Přidat názor Zobrazit vybrané