Dnes je Pátek 22 září 2017, svátek má Darina

Po stopách Motýla

Kašík Martin - 19 let, 25.11.2008, rubrika: Reportáže
Jižní Morava je rájem vinařů i milovníků vína. Jména jako Velké Pavlovice, Mikulov či Valtice si vybaví většina z nich, mnozí si představí sluncem zalité vinice i chuť kvalitních vín. Z Jižní Moravy pochází také Motýl. Co je zač?

Vinařský závod Víno Mikulov navštěvujeme na sklonku října při jednom z posledních slunných dní. Skrze vstupní bránu pozorujeme palety plné zelených lahví naskládaných na sebe. Netrvá dlouho a už se k nám blíží bodře vypadající brýlatý chlapík s úsměvem na rtech. Představí se jako pan Šedivý, náš průvodce po areálu na následující asi jeden a půl hodiny.
Zastavujeme u velké budovy. Když nás nechá pan Šedivý nahlédnout do neosvětlené haly, vidíme dvě nekonečné řady tanků vysokých asi čtyři metry. Do každého z nich se vejde 120 tisíc litrů kapaliny. „To je jak velkej bazén!“ ozývá se z davu.

Klimatizace? Ne, to je „vínovod“
Co technicky založené návštěvníky zcela jistě potěší, je hala plná nerezu – plnící linka. Její kapacita je 36 000 lahví za směnu, což stačí pro spotřebu zákazníků. Pan Šedivý nás upozorňuje na zvláštní zařízení v jednom z rohů. Je to linka na plnění destilátů. Jsem šokován! Tady se nepálí ethanol z ovoce, čistý ethanol se sem doveze, smíchá ve správném poměru s vodou a na závěr se přidají barviva a aroma. Žádné pálení, žádná tradice!
Ocitáme se v chodbě ne nepodobné nemocničním chodbám spojující chirurgické sály. Zeleně vykachlíkované stěny budí v mnohých jedincích odpor. Jeden, avšak podstatný, rozdíl tady ale najdeme: po stropech jsou tu zavěšeny stovky metrů nerezového potrubí. Ne, to opravdu není klimatizace. Při bližším zkoumání nerezové desky na stěně s mnoha zakončeními, které zjevně čekaly na připojení potrubí, nám z popisků „lahvovna“ nebo „horní“ bylo jasné, že se jedná o potrubí plná vína. Načerno se napojit na takový „vínovod“ musí být doslova zlatý důl.
Když okolo sebe vidím plno nerezi, napadá mě, zda se ještě vůbec víno uchovává stejně jako kdysi v dřevěných sudech. Odpověď poskytne pohled do posledního skladu, kde nacházíme i sudy dřevěné. Je jich ale jen několik desítek a uchovávají se v nich jen ta nejlepší vína. Důvod je prostý. Údržba sudů několikanásobně převyšuje nerezové tanky a tak konečná cena vína ze sudu je výrazně vyšší.

Zweigeltrebe
Prohlídka areálu končí a všichni natěšení na ochutnávku vcházíme do místnosti, kde na nás čeká několik lahví vína. Pohled na police naplněné odshora dolů lahvemi, které už jen na pohled vypadají skvěle, svádí k vytáhnutí kapesního nože a vývrtky. Pro ty, kteří považují milovníky vína za abstinenty, stojí v rohu místnosti police naplněná jen destiláty. Vyrábí se přímo v areálu a rozhodně je z čeho vybírat.
V prosklených policích stojí v několika řadách desítky lahví nejlepších ročníkových vín, z nichž mnohé lákají na první pohled už tvarem lahve. V supermarketech na ně nenarazíme, jsou daleko baculatější, dokonalejší. Laiky zcela jistě zarazí cena jedné lahve – ty pěkné si pod sedm set korun člověk domů neodnese. K vidění jsou zde i lahve cenově dostupnější nám, studentům. Vespodu cenové pyramidy nacházíme i vína stolní s nicneříkajícím označením Zweigeltrebe, jež mají jako jediná na lahvi obrázek, konkrétně motýla, a to buď v modrém a nebo žlutém provedení.
Vinaři se rádi chlubí oceněními za kvalitní vína, a proto ani tady, v podnikové prodejně nechybí diplomy a certifikáty za vysokou kvalitu a prvenství mnoha odrůd.

To nejlepší na konec
"Ochutnávka může začít!" Čtyři bílá a dvě červená vína, připravená k degustaci vypadala na první pohled lákavě. Ale už na druhý pohled bylo zřejmé, že se žádné speciality rozhodně nedočkáme. Jistě ne náhodou byla vybrána jen vína nejlevnější, ta od dvou set korun zůstávala stát v policích jako nedosažitelná.
„U nás v Mikulově vyrábíme jak vína stolní, jež právě dostáváte, tak vína ´Sommelier club´, prestižní ročníková vína, která vás teprve čekají,“ začíná náš průvodce, ještě než máme všichni nalito. „Vínu, které teď ochutnáváte, říkáme Motýlek. Je to základní stolní víno, které můžete potkat i v supermarketech.“ Zweigeltrebe je víno bez přívlastku, na nějž se vztahují jiná pravidla než na vína s přívlastkem, jako je pozdní sběr, slámové víno a další. Víno bez přívlastku se může doslazovat a hrozny nemusí být ze stejné vinice. Na lahvi pak ovšem nesmí být napsána oblast původu, je tam uveden jen podnik, který víno stáčí do lahví.
Někteří si nad prvním bílým vínem pomlaskávají. Jen pár zkušenějších ohrnuje nos, z nichž někteří své víno raději vylévají se slovy, že „tím si chuťové buňky kazit nebudou“. Motýlek brzy následuje řada lepších ročníkových vín: Müller Thurgau, Tramín červený a Savignon.
Než se ročníková vína dostanou na pulty vinoték, uplyne dlouhá doba. Vína z roku 2007 si tam našla cestu až na začátku tohoto léta. My můžeme hodnotit, jak se loňský rok vydařil. Některá vína jsou podle mě slabší, jiná poměrně dobrá, jediné, na čem se shodnu s ostatními je to, že stolním vínem bych rozhodně končit nechtěl. Motýl rozhodně není špatné víno, ale v konkurenci ročníkových vín zůstává stát zcela opomenutý na pultě a nikdo si ho nedolévá.
Po půl hodině stání už přešlapujeme a hledáme něco k sezení. Nic kromě tvrdé podlahy však není k mání. Procházíme alespoň mezi policemi a znovu prohlížíme vystavované ročníky, jiné než 2006 a 2007 nenacházíme. Najdeme tady i něco, co jsme doposud neviděli: šampaňské, které o sobě tvrdí, že je bez obsahu alkoholu. Nemůžeme to bohužel zkontrolovat, protože zrovna tato vitrína je zasklená a my se dovnitř nedostaneme. Jedním uchem posloucháme výklad o množství cukru v hroznech a o tom, že to správné víno, které se tu samozřejmě vyrábí, má mít mezi 12,5-13 procenty alkoholu.
Jsem jedním z mála, kdo je zklamán, neboť naproti čtyřem bílým vínům stojí jen dvě červené. Ospravedlňuji si to tím, že těch levnějších více nemají a tudíž dobrého červeného vína se zde asi nedočkám. Červený Motýlek mě utvrzuje v tom, že krásný obal s pěkným modrým obrázkem nezaručuje výbornou chuť. Ačkoli to považuji za mrhání, mířím ke džbánku s vylitými víny a i já přidávám svůj kousek. Poprvé, a naštěstí naposledy. Poslední Svatovavřinecké mi alespoň trochu vrací náladu, cítím z něj silnou vůni borůvek a představuji si orosená Šumavská údolí s fialovým trávníkem. To je to, na co jsem tady tři čtvrtě hodiny čekal! Jenže Svatovavřineckým degustace končí a nic lepšího už nepřijde. Dolévám si sklenku s tím, že lepší víno jsem tu neochutnal a spousta ortodoxních příznivců bílého vína na mě nevraživě kouká, jako bych přišel ze samotného pekla.
Nezbývalo už nic kromě nákupu, skoro každý z nás si domů odvezl alespoň jednu láhev dobrého vína. Ti méně zkušení si nechali poradit, někdo se řídil podle jemu známých názvů. Za naší poměrně vysokou útratu jsme na cestu dostali láhev Vermutu. Cesty autobusem se ale nedočkala. Všichni byli správně naladěni a tak se o ní velmi rychle postarali.

Vinařský závod poskytne laickým návštěvníkům základní informace o výrobě a stáčení vína, provede je krátce po areálu a pohostí několika lahvemi vína. Nabídne možnost koupě v podnikové prodejně za výhodnější ceny a zákazníkovi dobře poradí. Protože jsme měli plné batohy, víc lahví jsme vzít nemohli. Nicméně při večerním nákupu v supermarketu jsme narazili na Motýlka.


Počet hlasů: 9949, aktuální průměr: 3.0064
Ohodnoť tento článek (známkování jako ve škole) : 1. 2. 3. 4. 5.

Ostatní články autora :

1 ) Nukleární děti
2 ) Nazdar, Národní divadlo!
3 ) Po stopách Motýla
4 ) Ufoun je kamarád
5 ) Poslední zimní deprese
6 ) David a Goliáš aneb Pepička to zařídí
Počet názorů: 0 Přidat názor Zobrazit vybrané