Dnes je Sobota 18 listopad 2017, svátek má Romana

Trochu jiní indiáni

Rakušanová Veronika - 18 let, 01.04.2009, rubrika: Reportáže
Představte si stát s několikatisíciletou historií, který se až do 16. století vyvíjel naprosto odlišně než Evropa. Jehož národ neznal kolo ani peníze a přesto jeho lid dokázal postavit obrovské chrámy svým bohům stejně jako města vysoko v horách. Možná už někteří z vás poznali, že vás chci provést státem ze západního pobřeží Jižní Ameriky.

Linie Nazca jsou vidět jen z ptačí perspektivy

Peru je neuvěřitelně různorodá země a já měla to štěstí strávit dva týdny jejím poznáváním. Celý pobyt začal v hlavním městě, kam jsem dorazila s rodinou po dni cesty. Německá průvodkyně nám začala vysvětlovat, jak to v Limě chodí. Po dvouhodinové prohlídce jsme ale vyrazili z města pryč a začalo naše putování. Celé Peru je doslova protkané historií inků a předešlých civilizací, takže hned nedaleko Limy se nacházejí linie Nazca, nad kterými létají vyhlídková letadélka. Samozřejmě něco takového v našem programu nesmělo chybět. Už v Praze jsme si kvůli Nazca vybrali právě tento zájezd. Původně byl let naplánován na třetí den ráno, ale my jsme k letišti přijeli už od den dříve. Odpolední slunce příjemně svítilo, a tak jsme se rozhodli neriskovat počasí a rovnou využít času. Když jsem ale sledovala všechna ta přistání, dostala jsem opravdu strach. Letadélko pro osm lidí jsem nepovažovala za letuschopné. Moje touha vidět linie ale byla silnější, takže jsem nasedla. Před startem pilot jen tak mimochodem vystrčil ruku z okénka, ale to už se celé letadlo klepalo jako malý ratlík. Když jsme byli ve vzduchu, pustila jsem sedačku ze svého křečovitého sevření a naivně si myslela, že už to teď bude lepší. Když jsme oblétávali první obrazec a mě začala hrozně bolet hlava z celého vrutu, byla to ještě sranda. U druhého obrazce jsem už ale věděla, že bude zle. Od té chvíle jsem se zase vrátila ke křečovitému posedu na sedačce a sem tam jsem jen stěží něco vyfotila. Přistání bylo oproti celému letu celkem klidné, takže jsme dali pilotovi nějaké drobné za to, že nás už konečně pustil ven. Všichni jsme si potřebovali na chvilku sednout, aniž by se pod náma cokoliv hýbalo. Nedokážu si představit, že bych let absolvovala druhý den ráno, pak nasedla do auta a jela dalších šest hodin. Tak dlouhá cesta v mikrobusu je sama o sobě dost náročná, natož pak s rozhoupaným žaludkem.

Pokakané ostrovy

Jako Nazca, i ostrovy Ballestas se nacházejí nedaleko Limy. Přestože je jejich povrch jedna velká skála, patří do přírodní rezervace, a to z jednoho prostého důvodu. Žije zde nepředstavitelné množství ptáků. Nikdy jsem jich tolik pohromadě neviděla a už asi taky nikdy neuvidím. Jakmile jsme se k nim lodí přiblížili, byl cítit zápach trusu. Pro mě nevítaná skutečnost, pro obchodníky nejkrásnější vůně světa. Tento trus se totiž teží a používá se jako hnojivo. Je tak cenné, že se musela jeho těžba omezit, protože rušila ptáky. Pak následovala přednáška o celých ostrovech. Kdybych rozuměla o něco lépe španělsky, mohlo to být velmi zajímavé.


Ručně dělané ostrovy

Jak rozdílní lidé žijí v Peru je vidět nejlépe u jezera Titicaca. Nacházejí se zde dvě odlišné kultury jižní ameriky, jejichž hranice právě prochází pobřežním městem Puno. Nejlépe jsou obě představeny na výletě po jezeře. Lodí se jede nejprve k malým ostrůvkům Uros, kde žijí aymarci. Krátký pobyt na malinkém ostrůvku považuju za jeden z nejzajímavějších zážitků z celého Peru. Ostrůvky si totiž obyvatelé sami vyrábějí z rostliny podobné rákosu. Celý jeden rok trvá, než je ostrov postaven a obyvatelný. Ono se to možná zdá zajímavé a praktické, ale za tou krásou se skrývají velké starosti. Každých čtrnáct dní musejí obyvatelé ostrůvky přestavovat, protože rostlina dole uhnívá. Když nějaký uplave, musejí se potápět a znovu jej upevňovat. Život na vodě je pro obyvatele náročný i ze zdravotního hlediska, protože vlhkost jim ubírá průměrně deset let života. Nedivím se proto, že z těchto podmínek mladí lidé utíkají na souš a hledají lepší život. Navíc v době, kdy jsme navštívili Peru, bylo jejich léto a přitom byla člověku zima a musel si vzít bundu. Takže když si představím, že se tito lidé musejí potápět i v zimě, musím se z toho ještě více obléknout.

Neviditelní kondoři

Na vyhlídce Cruz del Condor je možné pozorovat kondory z nejkratší možné vzdálenosti. Tito velcí ptáci využívají stoupajících proudů a tak se z propasti dostanou bez jediného máchnutí křídel. Pro turisty je toto jediné místo, kde lze kondory vidět z takové blízkosti. Abyste si ptáčky nenechali ujít, musíte si trochu přivstat. My jsme na místě byli jedni z prvních a nejprve jsme se schovávali před studeným větrem. Když se už měli začít ptáci objevovat, našli jsme si pěkná místa na kamenech a čekali. V těchto pozicích jsme museli vydržet hodinu, protože nikde nic nelétalo. Akorát jiný druh malého ptáčka sem tam zapípal, vlétl do proudu a zase si sednul na větvičku. Turisté tak měli alespoň veselou představu o tom, jak by měl vypadat let dvanáctikilového kondora. Pak se v dálce něco objevilo a všichni začali honem ukazovat, kde se zrovna malá tečka nachází. Po další půlhodině bez kondorů i teček jsme se už zklamaní sebrali a šli pryč. Mikrobus se rozjel a najednou naše průvodkyně na řidiče zakřičela ať rychle zastaví, že tááámhle letí. Byl přímo nad náma a tak jsme rychlostí blesku vyskákali ven. Autobus za náma nechápal, co se to děje, a než stihli zareagovat, bylo zvíře pryč. Ani já jsem ho nestihla pořádně vyfotit a on se už nevrátil. Chudáci ostatní turisté asi ani netušili, že jeden pěkný kondor jim létá vzadu za hlavou.

Novodobý div světa

Naše cesta se blížila pomalu ke konci a přišlo to hlavní - Machu Picchu. Cestou průvodci upozorňují na změnu krajiny, která je za těch pár kilometrů opravdu překvapivá. Z vesničky Aguas Calientes vyráží autobusy nahoru. Nebezpečná cesta po serpentinách ale stojí za to. Na konci stojí něco neuvěřitelného. Město inků jako jeden z nových sedmi divů světa vám úplně učaruje. Nikdy nepochopím, jak mohli jeho obyvatelé dostat velké kamenné bloky až do takových výšek. My jsme si celé ruiny pořádně obešli. Viditelnost byla dobrá, takže jsem se ve focení nezastavovala. Druhý den jsme vstávali hodně brzy, protože jsme si naplánovali výlet na Waynapicchu. Na známou horu se denně dostane pouze 400 lidí. Bohužel rezervace lístků je nemožná, takže už před šestou hodinou ranní je dole u autobusů zástup spěchajících lidí. Vyjeli jsme zase po serpentinách a spěchali ke vstupu na horu. Doběhli jsme tam celí nedočkaví, ale měli jsme štěstí. Zbylo posledních dvacet lístků. Pak už jsme jen doufali, že se do té doby rozpustí mlha a my budeme mít výhled. Když jsme stoupali po prudkých a vysokých schodech, musela jsem se držet, kde to jen šlo. Ani to nebylo stoupání, ale plazení se. Nějaká ta hodinka ve fitku neměla oproti tomuto sportovnímu výkonu sebemenší šanci. My jsme ale celou cestu stihli překvapivě za čtyřicetpět minut. Takže když jsme dorazili nahoru, nemohla jsem ani mluvit. Stála jsem, ale nohy se mi samy od sebe klepaly. Kdybych si v tu chvíli sedla, tak už by se mnou nikdo nepohnul. Ale to jsme ještě museli trochu vystoupat, abychom se dostali na ty úplně nejvyšší kameny. Takže jsem prolezla tunelem, vyšplhala po žebříku a s lehkým šimráním v žaludku jsem se doplazila po kameni na okraj. Výška to byla opravdu zajímavá a moc dobře mi nebylo. Nebyla jsem na tom ale nejhůř. Jeden Angličan, kterého jsem viděla už ve vlaku, měl takový strach, že se nemohl ani dívat. Celý se klepal a byl úplně špinavý, jak se plazil nahoru. Samozřejmostí byla fotografie na tomto bodě a tady mě velice mile překvapila spolupráce všech lidí, kteří tam byli. Protože na kamenech nebylo moc místa, všichni si podávali fotoaparáty a pomáhali tam, kde bylo třeba. Takovou ochotu jsem nikdy nepoznala. Byl to moc příjemný pocit. Všude se ale najde nějaký kaz na kráse a i tady jeden byl, a to velcí, létající a bolestivě kousající mravenci. Omylem jsem si na jednoho sedla a taky mě hned potrestal. Takže jakmile to jen šlo, začali jsme opatrně slézat zase dolu. Těžko říci, jaký směr cesty byl náročnější. Nahoru bolí stehna, dolů zase kolena. Člověk si opravdu nikdy nevybere. Od teď jsme se ale už vraceli a každou chvílí jsme byli blíž Praze. Na domov jsem se těšila jako nikdy předtím. Přestože je Peru tak zajímavý stát, nemohla jsem se dočkat, až uvidím zemi, kde není problém s vodou a chudobou. Dočkala jsem se a na Ruzyni mě přivítaly patnáctistupňové mrazy.


Počet hlasů: 12605, aktuální průměr: 2.9875
Ohodnoť tento článek (známkování jako ve škole) : 1. 2. 3. 4. 5.

Ostatní články autora :

1 ) Vánoce ze supermarketu
2 ) Jak se vaří pivo
Počet názorů: 0 Přidat názor Zobrazit vybrané