Dnes je Středa 20 září 2017, svátek má Oleg

Iluze o rozvoji zemí „třetího světa“

Úlehlová Radka - 21 let, 26.04.2009, rubrika: Reflexe a poznámky
Už ani nevím, co bylo podnětem k mému rozhodnutí, kterému ovšem v té době nepřikládal nikdo žádnou větší důležitost. Není se čemu divit, bylo mi třináct let a mou nezvratnou myšlenkou bylo zachránit svět. Zpočátku se mé myšlenky upíraly především k přírodě a veškeré zvěři, která žila v ní i mimo ni.

Tvrdě jsem protestovala proti zoologickým zahradám a proti všem majitelům názorů, že jejich čtyřnohým kamarádům k životu bohatě stačí byt 3+1. Žila touto představou:
„S džípem, batohem a láskou v srdci léčí, předávají štěstí. Dar života nepromarňují jen svou chamtivostí, svůj život zúročují za životy druhých.
Napsali na čtyřech kolech v druhé půli světa knihu. Vlastní fotografie a pravda o tom, že když se rozhodnete pomáhat překonávat společně s druhými živými tvory strasti krátké pouti, kterou jsme dostali do vínku, aniž jsme si to zasloužili, vznikne vám život… ale ten opravdový, jakým se život může nazývat.“
(Radka Úlehlová, 2003)

Nedokázala jsem si život ani jinak představit. Mým snem byla svoboda, nespoutanost, odvaha a především touha po naplnění smyslu života. Nedokázala jsem si sebe představit v důchodu s vědomím, že jsem si svůj život odžila „jen tak“ pro sebe a nezachránila jediného tvorečka na této planetě, když jich je tolik, kteří potřebují naši pomoc. Odsuzovala jsem všechny ty, kteří žili stereotypní život… ty, kteří si ho žili jen po svém a jen a jen pro sebe.
Na gymnáziu se mi pohled na svět nezměnil nijak radikálně. Pouze se od přírody přenesl i k lidem. Ulpěl mi v hlavě pohled na hladovějící děti a umírající lidi v Africe i v ostatních zemích „třetího světa“. Na človíčky, kteří neměli tolik štěstí jako my a narodili se do, pro nás, nepředstavitelných a hrůzných životních podmínek. Nedokázala jsem ráno snídat bez myšlenek třeba právě na děti v Africe, které mají v lepším případě jednou denně jídlo. Rozhodla jsem se, že po studiu chci nejen pomáhat, ale také psát do novin, točit reportáže o tom všem, co se v druhé půli světa děje a my to přecházíme jen s trochu nadsazenou „emoční“ poznámkou a bez zaujetí pokračujeme dál ve svém životě.
Je to nezájem, sobeckost nebo snad strach o vlastní pohodlí, co nás vede k mávnutí rukou nad zprávami o masakrech ve Rwandě, o znásilňování žen a téměř ještě děvčátek v Kongu, o bezpráví v rozvojových zemích? Nebo si řekneme, že každá země má své problémy a každá si je také sama musí vyřešit?
Po maturitě jsem se rozhodla pro studium Mezinárodních rozvojových studií. Byla jsem ještě tehdy dost naivní se svým názorem, že zachráním sama, holýma rukama a svou dobrotou svět. Sama se divím, jak moc mi tato škola otevřela oči a změnila názory na svět z pohledu svého snu, který jsem si tak dlouho bránila proti všem. Najednou se mi ta myšlenka samozřejmé a bezostyšné pomoci začala křížit s otázkou, zda opravdu ty africké, tolik zanedbané děti pláčou nad svým „těžkým „ osudem a jejich rodiče bezmocně spínají ruce modlíce se k Bohu za lepší svět… Opravdu to takto je? Čekají tito lidé na zázrak či na spásu? Neužívají si život naplno jen proto, že doma nemají mikrovlnku či luxusní koupelnu s masážní vanou a nejezdí na dovolenou k nám „zbohatlíkům“ do Evropy?
Myslím si, že i právě proto jsou bezstarostní a šťastní ve „svém“ světě. Tyhle věci, jako masážní vanu, má jen málokdo z nás Evropanů. Ale proto ještě přece nejsme o nic méně šťastnější než Ti, co ji mají a naopak. Ti, kteří takový majetek vlastní, nejsou bezpodmínečně šťastní.
Zkrátka si myslím, že ať už žijeme v Iráku nebo ve Francii, život každého z nás má své stinné, ale i světlé stránky. Rozvojová pomoc je ovšem otázkou humanity, tedy alespoň dle mého názoru. Zajistit lidem základní životní potřeby by měla být samozřejmost. Poté vzdělání a odbornou péči na takové úrovni, aby lidé mohli žít svůj život dlouho a žili ho naplno (ať už v pralese a nebo mezi mrakodrapy). Nemyslím si však, že by měly všechny země na této planetě dosáhnout stejného a tudíž i nejvyššího možného rozvoje. Je celkem těžko představitelné, že by každý jedinec na Zemi vlastnil auto a luxusní koupelnu. V historii vývoje Země se nikdy nic takového nestalo. Vždy tu existovalo jakési rozvrstvení obyvatel ať už podle majetku, vzdělání apod. Možná právě díky tomu existují ještě dnes místa, kde se jakoby zastavil čas a člověku se zatají dech pokaždé, když do těchto míst vkročí na útěku před civilizovaným světem.
Ano, rozvojové země potřebují pomoc, ale přiměřenou k jejich způsobu života. Nepotřebují vynálezy našeho světa, nepotřebují vtahovat do procesů urbanizace a modernizace. Potřebují pomoc rozvinout ten svůj svět do takových rozměrů a možností, aby v něm mohli žít kvalitní a co možná nejdelší život.


Počet hlasů: 12667, aktuální průměr: 2.7912
Ohodnoť tento článek (známkování jako ve škole) : 1. 2. 3. 4. 5.

Ostatní články autora :

1 ) Vinory
2 ) Přetloustlá nicota života aneb životní fáze naruby
Počet názorů: 0 Přidat názor Zobrazit vybrané